Začínat text výčtem negativ nebo sdělením, že něco není tak, jak se očekává, asi není nejliterárnější začátek, nicméně pokud si tento text nedává za cíl takovým být, snad to lze maličko akceptovat. Co tedy negativního hned v prvním odstavci sděluji? Samozřejmě se to ihned dočtete, neboť chození kolem horké kaše a mlžení není můj styl. Vlastně ani nikdy nebyl. Pojďme si tedy něco říci o události, která rozhodně nemá nic společného s analytickou publicistikou, jen maličko s publicistikou, ani omylem to není nic, co by šlo a priori do hloubky, nebo snad mělo zaujmout ty z nás, kteří jsme nároční na poslech, a lhostejno, identifikujeme-li se jako ženy nebo muži.

Chci napsat pár vět o tom, co mě potěšilo, zaujalo, a také o tom, co mi bylo líto, na vysílání dne 23. února 2024 na rozhlasové stanici Rádio Impuls, která ten den slavila 25 let své existence.

Tak jako asi všichni v KRAPu i já si pamatuji na KOPRETINOVÉ RÁDIO FREKVENCE 1, a když si nyní Frekvenci 1 poslechnu, mohu jen s povzdechem zavzpomínat na opravdu pestrý program, který tato stanice vyráběla kdysi. To neplatí pro již zmíněné Rádio Impuls. Až na malé drobnosti je jeho program stejný již 25 let.

Před 23. únorem roku 1999, kdy se poprvé ozvalo Rádio Impuls zprávami a písní od Vl. Mišíka Variace na renesanční téma, vysílalo na těchto vlnách Rádio Alfa. Obsahem prakticky totožné s dnešním Impulsem. Dokonce i mnoho pracovnic a pracovníků jen „vyměnilo kabát“.

Impuls přinesl, do té doby nevídaný, formát poměrně velkého zastoupení české hudby a v noci hrál jen česky. Nyní si již nemohu vybavit, jestli noční vysílání složené z humorných scének bylo na Rádiu Alfa a na Impulsu již byla jen česká muzika, nebo humorné scénky byly i na Impulsu. Pro účely tohoto textu to však není příliš důležité. Vlastně vůbec.

Vysílání a formát Impulsu byl velkou inšpirací mimo jiné i pro zesnulého kapelníka báječné skupiny Citron, pana doktora Radima Pařízka, jinak také soukromého podnikatele v médiích a majitele nahrávacího studia, který založil Rádio Čas. To si prošlo svým vývojem, a dnešní formát, aspoň podle slov Ládi Křížka (populárního zpěváka skupin Vitacit, Kreyson, Damiens, a samozřejmě Citron), pan doktor Pařízek „okopíroval“ právě od Impulsu. A že je to formát úspěšný, lze snadno vidět ve statistikách poslechovosti Impulsu, Času, a dnes v tomto směru asi nejviditelnějším Rádiu Blaník.

Po tomto úvodu pojďme nyní rozebrat onen slavný den, kdy jsme si připomněli zavedení signálu Rádia Impuls. Dvacátého třetího února roku devatenáctistého devadesátého devátého to začalo, a téhož dne o dvacet pět let později, v roce dvou tisícím dvacátém čtvrtém, se to udatně slavilo.

Bylo inzerováno, že ten den budou znít původní znělky z roku 1999, že moderátoři budou v dobovém oblečení, že přijdou zajímaví hosté.

Co z toho nakonec bylo?

NEGATIVA:

Tak především jsem byl velmi zklamaný z těch znělek. Zazněly za celý den sotva tři čtyři. Celý den pouštěli vytrvale dvě. Tedy sluchový zážitek spočívající v připomenutí si mnoha znělek se nekonal.

Ověřit si oblečení moderátorů nebylo možné, neboť kamerový on-line přenos ze studia ten den na webové stránce stanice nebyl dostupný. Tedy opět se zážitek nekonal.

Další zklamání byla hned pátá hodina ranní, kdy to vše startovalo. Možná jen já jsem si naivně myslel, že začnou po zprávách stylově, no spíš historicky, tedy písní od Vl. Mišíka, jako tehdy. Nic nebylo. Burácel Kabát a poté se předvedla Abba.

Slíbené dobové zpravodajství byly asi 20vteřinové zvuky puštěné snad párkrát za ten celý den. No čekal jsem poněkud hutnější dávku.

A reportáže? Staré reportáže? Neslyšel jsem ani jednu jedinou. Jen jsem možná mezi pátou ranní a čtvrtou odpolední špatně poslouchal. Ale já? Že já bych špatně poslouchal? Inu možné je vše, ačkoliv sám tomuto svému narativu nevěřím. Rozhlasový přijímač jsem všude nosil s sebou, aby mi nic neuniklo. I tam, však vy víte kam.

POZITIVA:

Tak především oceňuji rozhovory s hosty. Simona Stašová (o Pelíškách), Aleš Lehký (o Luneticu), Láďa Křížek (o životě a díle), a Holki (ty s velkým H a měkkým i).

Ladislav Křížek byl opravdu svůj, tak jak ho známe. My co ho známe. Jen zestárl. Jako my.

Mluvil hodně o hlubších smyslech a souvislostech života, o vztazích, snad chvílemi to působilo až ezotericky. Ze svého pohledu hodnotím tento úsek vysílání jako velmi povedený a přínosný. Troufám si napsat s plnou vážností, že by jej nezavrhli ani nároční posluchači Českého rozhlasu 6. Fakt.

To nemohu vůbec říct, ba ani napsat, o úseku se Simonou Stašovou. Moderátor bez výhrad, avšak ten typický mentální a rétorický výkon zástupce uvědomělé kulturní fronty dosud neumím ocenit. Snad až budu starší. Rozbor filmu Pelíšky a komunistické minulosti mnohých z nás v podání Simony Stašové bylo potřeba prostě slyšet, a asi každý podle svého politicko kulturního profilu ho buď ocení nebo nad ním pozvedne obočí. Nicméně rozhovor jinak dobře postavený, milý, příjemný, nevtíravý, nekonfliktní. Však proč u témat už tak potenciálně kontroverzních ještě přitápět pod kotlem, že ano?

Aleš Lehký promluvil o dosud působící skupině Lunetic. Však kdo z nás nebyl na jejích koncertě, ať hodí kamenem. Aspoň my čtyřicátníci. Kdo kdy slyšel projevy ostatních členů kapely Lunetic, asi si chvílemi něco pomyslel, ale zde byl vybrán Aleš, který pracuje v rádiu a v televizi, a tak je vymluvený a na jeho projevu to bylo znát. Mělo to hlavu a patu, prostě umí mluvit. I když skupina Lunetic v podstatě není žádný zpěvácký zážitek a o hudební složce ani nemluvě, je to prostě legenda, která je dobře, že stále existuje, a že aspoň jeden z nich umí mluvit do rádia.

Co napsat o posledním hostu, o Holkách? Vše bude málo a zároveň moc. Tak jako je pro generaci našich rodičů nesmrtelná Jiřina Bohdalová (matka Simony Stašové) – ono se však zdá, že Jiřina je nejen obrazně, ale i skutečně nesmrtelná, a to nejen jako ona pověstná teta, protože v den psaní tohoto textu je jí 92 let a je to pouze jeden jediný rok, co už není divadelně aktivní – tak jako pro generaci našich rodičů je nesmrtelná Jiřina, tak pro nás čtyřicátníky, především tedy ty z nás, kteří se identifikujeme jako muži, je prostě nesmrtelná skupina Holki. A řekněme si, že holky z Holek nám opravdu zrají jako víno. Jasně, ty tři, které to spolu pořád dál pečou. A tak vypadal i ten rozhovor. Byl svěží, plný humoru, radosti, pohody, nadšení pro legraci, zábavu, ale i odpovědnosti a ochoty si přiznat, že svět není růžový. Tento rozhovor, který byl vyvrcholením ranního vysílání, se opravdu povedl. Když se povede moderátor i host, povede se i rozhovor.

Závěr

Docela rozumím vaší výtce, proč píši o soukromém rádiu, které není ani analytické, ani nevyrábí náročnou publicistiku, hraje tam hudba (sic!), a vlastnil ho jeden známý občan. Důvod je prostý. Ta stanice je zde čtvrt století s námi, ač si to možná nechceme přiznat, známe ji aspoň maličko skoro všichni, je to jedna z nejposlouchanějších stanic v ČR, ale především, nebojme se si občas poslechnout i něco jiného, než Vltavu nebo Plus. Bude-li Český rozhlas vyrábět kvalitní produkty, nemusíme se o něco takového, jako je soukromé Rádio Impuls, třeba dalších 25 let zajímat.

David Klíma, únor 2024