Všichni se ve vysílání ptali, jak se posluchačům líbí nové studipo Dvojky. Teď koukám, že i režie je stejná. Mezi námi. Vůbec se mi to nelíbí. Je to jakési aseptické. Připomíná mi to spíš chirurgický sál než prostředí vhodné k myšlenkové tvorbě. Možná, že už není ani cílem nějaké myšlenky tvořit. Neustálé rozhovory s s upachtěnými herci, kteří nestíhají přemisťování z jednoho kšeftu na druhý, mezitím ony hlubokomyslné hovory pro média, focení do charitativních kalendářů a podobně. V honbou za penězi nemají čas ani na vlastní rodinu nebo zamyšlení na smyslem svého vlastního života. Jiné dvě stanice přezvykují od rána do večera Bureše a Evropskou uniii. každý komentátor si k tomu musí říct své (ale vlastně zase to samé, protože se připouštějí komentátoři jen jednoho politického proudu.) Zajímavé je občas si pustit Rádio Retro, kde pan Černý zařadí celý pořad ze šedesátých či sedmdesátých let, kde je slyšet, jak rozhlasové vysílání dělali lidé, pro které to nebyl jen kšeft mezi mnoha jinými. a to i přes politický tlak. Jak říkal reržisér Weinlich. Byli jsme hlásnou troubou socialismu, ale za to nás nechali pracovat.